Případy původně běžných děl, ze kterých se staly klasiky

Asi každý z nás by dovedl vyjmenovat hned několik knih, obrazů či divadelních her, které jsou dnes považovány za klasiky. Jen málokdo však ví, že tomu tak nebylo vždy. Ve skutečnosti valná většina z nich začínala jen jako levná zábava pro masy, a teprve o stovky let později získaly status klasiky. A příkladů zde máme hned několik. Tím asi nejznámějším jsou díla Williama Shakespeara. V době, kdy je vytvářel, se jednalo o prostou zábavu pro široké publikum. To se ostatně odráží na používaném humoru, stejně jako na tom, že si velmi často vymýšlel vlastní slova.

Rozhodně to nebyla díla pro vyšší společnost, jak bychom si mohli myslet. Teprve mnohem později se začali lidé na jeho divadelní hry dívat jiným pohledem, a jeho použití angličtiny se stalo klasikou. V jeho době tomu tak však ani zdaleka nebylo. Pro další příklad můžeme zajít k malířství, konkrétně k Van Goghovi. Tento holandský malíř byl ve své době poměrně nepopulární. Také jeho obrazy byly považovány za čmáranice, a v podstatě nedokázal žádný prodat. To se ostatně ukazuje také v tom, že pro nedostatek pláten některá z nich přemalovával – stará díla přemaloval novými. Přitom dnes visí ve světově známých galeriích a obdivují je tisíce lidí.

Dalším poměrně známým příkladem je i Alexander Dumas starší. Jeho Tři Mušketýři nebo Hrabě Monte Christo začali vycházet v novinách jako příběhy na pokračování. A jelikož byl placen od slova, je pochopitelné, proč používal takové květnaté obrazy a popisy. Pro něj to byla zkrátka možno, jak vydělat peníze. A teprve dnes, o téměř dvě stě let později, jej považujeme za klasiku. To samozřejmě vyvolává otázku, jaká dnešní díla, která považujeme za nekvalitní a jednoduchá, budou jednoho dne naši potomci vychvalovat. Ukazuje to však, že bychom neměli žádné z nich přímo zatracovat. Nikdy totiž nemůžeme vědět, které si v budoucnosti získá oblibu, a které naopak zapadne.